Přejít na: Obsah | Konec stránky

Lidová architektura

< Rozcestník témat památkové péče

> Aktuality z oblasti lidové architektury
Facebook

Charakter, původ a vývoj lidového stavitelství

(Převzato z publikace Věra KUČOVÁ, Pavel BUREŠ: Principy péče o lidové stavby, Odborné a metodické publikace, svazek 18, SÚPP, Praha 1999, s. 7-11. ISBN 80–86234–07–X. On-line PDF.)

Nedílnou součást historického kulturního dědictví tvoří také vesnická lidová stavební tvorba, zahrnující jednotlivé hospodářské jednotky – zemědělské usedlosti, chalupy a domky, dále pak samostatné provozní a technické stavby (mlýny, hamry, olejny, sušárny, hospody atd.) a drobnou sakrální architekturu. Pozoruhodným fenoménem jsou rovněž celá vesnická sídla vyznačující se značnou rozmanitostí, zejména specifickou půdorysnou skladbou, strukturou a kompozicí zástavby a umístěním v terénu. Tisíciletou soustavnou činností lidí byla značná část původního přírodního prostředí přetvořena v kulturní krajinu, charakterizovanou především právě vesnickými sídly s funkčně a harmonicky navazujícími zahradami, sady, různými formami plužin, alejemi, dálkovými i místními cestami, vodními toky a rybníky apod.

Obecně můžeme pojem lidové stavitelství vymezit jako souhrn stavební tvorby, vytvořené lidovými nebo z vesnického prostředí vzešlými staviteli, vzniklé za spolupůsobení geografických, hospodářských, sociálně kulturních a etnických vlivů a odpovídající potřebám, názorům a tradicím vesnického prostředí.

Vývoj lidového stavitelství v českých zemích byl ovlivňován a spoluvytvářen v průběhu staletí nejrůznějšími kulturními, etnickými, geografickými, sociálně ekonomickými a civilizačními faktory. České země však byly a jsou křižovatkou kultur, kde se střetávaly i prostupovaly historicky a kulturně odlišné vlivy Evropy západní, východní, severní i jižní. Jedním z důležitých činitelů ovlivňujících lidovou stavební kulturu jsou též přírodní podmínky, do značné míry určující stavební materiál k výstavbě obydlí. Převážnou část Čech a Moravy pokrývaly jehličnaté nebo smíšené lesy, jejichž dřevo bylo vhodné ke stavbě dřevěných roubených domů.

Druhou velkou oblastí, která zasahuje na západ a sever Čech z německých nížin s převažujícími listnatými lesy, je oblast hrázděné konstrukce (podstatnou roli sehráli v tomto případě především němečtí kolonisté). Konečně na rovinaté jihovýchodní Moravě najdeme dům hliněný, pronikající sem z bezlesých sprašových podunajsko-panonských krajů. Kromě toho se na některých místech Čech budovaly již od středověku i důmy kamenné. Vzhledem k existenci rozsáhlých styčných pásem docházelo k prolínání a kombinaci stavebních materiálů, které umocňovaly pestrost lidového stavitelství na území Čech, Moravy a Slezska.

Na vlastní uspořádání lidového domu měl zásadní vliv vývoj topeniště. Tradiční lidové stavitelství, jak jej zachycujeme v terénu, sahá jen ojedinělými doklady do staršího období, příznačného dymným či polodymným provozem a s ním spojenou vysokou jizbou. Většina dochovaných starších domů je již dílem mladší etapy, charakterizované podstatně nižší a čistou světnicí, vytápěnou ze síně.

V souvislosti s hospodářskými a civilizačními změnami v 19. století se začíná i ve venkovském prostředí používat stále častěji jako stavební materiál pálená cihla a zděný dům mnohde zcela vytlačuje a překrývá starší dřevěnou zástavbu.

Působení různých kulturních vlivů a přejímání slohových podnětů vesnickou společností nebylo nikdy pouhým bezmyšlenkovitým kopírováním. Vždy šlo o proces více či méně tvůrčí, o osobité uplatnění individuality lidového tvůrce inspirovaného umělou architekturou, vycházejícího však z dávné tradice, jejíž součástí se zpětně stávají nově vzniklá díla. Tímto způsobem pronikají do lidového stavitelství v průběhu 17.–19. století i prvky renesančního, barokního, klasicistního a nakonec i secesního a neoslohového tvarosloví, vzájemně se kombinují, obohacují lidovou stavební tvorbu o nové konstrukční, architektonické a výtvarné detaily a řešení.

Tento vývoj vedl v důsledcích, za spolupůsobení dalších faktorů (např. stavební materiál, etnické hledisko, nerovnoměrný ekonomický a sociální rozvoj jednotlivých oblastí, geografická odlehlost některých krajů, uzavřenost panství, individuální přístup k uchopení slohových impulsů určitými mimořádně nadanými lidovými umělci a řemeslníky atd.), ke vzniku charakteristických rysů lidového domu a k odlišení různých domových typů, forem a variant. Ve 2. polovině 18. století a v 19. století se zejména tímto způsobem vytvořila tzv. tradiční vesnice, tak jak ji známe z dodnes dochovaných zbytků lidové architektury. Velmi hodnotným dílem k tomu přispěla i 1. třetina 20. století, zvláště v některých oblastech (Polabí, jižní Čechy, Klatovsko, Horšovskotýnsko, Jizerské hory aj.).

I když novou výstavbu na venkově na konci 19. století a v prvních desetiletích 20. století nemůžeme již považovat v pravém slova smyslu za tradiční, dá se říci, že v mnoha případech určitým způsobem na tyto tradice navazuje a nelze jí upřít často velmi výrazné architektonické a výtvarné kvality, třebaže výrazným rysem tohoto období je často zřetelný sklon k unifikaci stírající typické regionální odlišnosti.

Tradiční vesnice, spjatá s výrobně hospodářskou základnou feudální éry, se postupně rozkládá již od přelomu 19. a 20. století v souvislosti s rychle se prosazujícími kapitalistickými vztahy. Prudce se rozvíjí průmyslová výroba a železniční doprava, vznikají rozsáhlé městské aglomerace, v jejichž širokém zázemí obyvatelé částečně nebo úplně mění zaměstnání. I do zemědělství proniká technický pokrok a stará sociální struktura venkova se postupně narušuje.

Zcela nová situace však nastala až po letech 1945 a 1948 v důsledku zásadní změny politického a ekonomického systému. Násilná kolektivizace znamenala v životě venkova jeden z nejpřelomovějších a tragických mezníků v celé dosavadní historii. Nebyly rozrušeny jen staré ekonomické a sociální vazby, ale rovněž dosavadní vývoj stavitelství. Obdobně byla postižena i města. Výsledky stavební činnosti historické etapy tzv. budování socialismu se do tvářnosti vesnice zapsaly nesmazatelným a zpravidla negativním způsobem. Charakteristická byla její nízká architektonická úroveň, chaotičnost, materiálová a konstrukční typizace s patrným příklonem k bezmyšlenkovitému kopírování neméně problematických městských vzorů, absence územně plánovací tvorby a vše prostupující přerušená kontinuita kulturního vývoje, projevující se v tomto směru rezignací na tradiční a životaschopné hodnoty původního lidového stavitelství. Venkovské prostředí se začalo výrazně vylidňovat migrací do průmyslových center. Z celých rozsáhlých příhraničních oblastí bylo mimoto po roce 1945 vysídleno téměř veškeré německé obyvatelstvo a tyto kraje se již nikdy nepodařilo srovnatelně dosídlit. Nově příchozí obyvatelé obvykle neměli pochopení pro místní architektonické tradice, protože přišli ze zcela odlišného prostředí. Mnoho těchto oblastí nebylo osídleno vůbec a stalo se součástí pohraničního pásma a četných vojenských prostorů. Mnoho vesnic bylo zatopeno přehradami a ještě více jich padlo za oběť bezohledné těžbě uhlí. Celkem po roce 1945 zaniklo v českých zemích několik tisíc vesnic a stovky dalších byly zdevastovány. Jedním z mála světlých momentů obodobí do roku 1989 byl rozvoj rekreačního chalupářství, jemuž vděčíme za záchranu stovek

hodnotných lidových staveb i celých vesnic. Návrat k demokratickému politickému uspořádání po roce 1989 vytváří novou šanci pro uchování a další rozvoj vesnického dědictví. Projevilo se to mimo jiné četnými novými zápisy lidových staveb do ústředního seznamu nemovitých kulturních památek a konečně i prohlášením vesnických památkových rezervací a zón. Památky lidového stavitelství se dodnes přes všechny ztráty dochovaly v pozoruhodném počtu. Cílem památkové péče, ale i celé kulturní veřejnosti je, aby z nich nadále přežilo co nejvíce a aby i celkový vývoj vesnic znovu navázal na staré tradice.

Důvody ochrany památek lidového stavitelství

Památky lidového stavitelství jsou mimořádně důležitým hmotným pramenem poznání života našich venkovských předků, kdysi nejpočetnější vrstvy obyvatelstva. Představují doklad jejich řemeslného umu, estetického cítění a současně reprezentují význačný urbanistický i krajinotvorný prvek, uplatňující se jako neodmyslitelná složka životního prostředí.

Formy ochrany památek lidového stavitelství

Názory na způsob a rozsah péče o památky lidového stavitelství prošly od poslední třetiny 19. století, kdy se v reakci na počínající transformaci venkova zrodily v kruzích umělců, národopisců, architektů a muzejníků, poměrně složitým a dlouhým vývojem od idealistických a romantických představ až k dnešním koncepčně formulovaným a metodicky podloženým postupům. Jiné priority byly pociťovány na počátku 20. století, kdy v podstatě veškerá venkovská zástavba vykazovala rysy tradičních staveb, a jiné dnes, kdy se již počet těchto staveb snížil natolik, že je významné usilovat o záchranu prakticky každé z nich.

V zásadě můžeme říci, že rozeznáváme tři typy ochrany lidových staveb – jednotlivé stavby nebo areály a soubory zemědělských usedlostí a domů jako kulturní památky, celá sídla nebo jejich části jako vesnické památkové rezervace a zóny, případně ochranná pásma kulturních památek (která mohou zahrnovat i celá sídla) a části historického území jako krajinné památkové zóny, které mohou zahrnovat solitérní stavby i kompletní sídelní celky. Jako krajinotvornému prvku je původní lidové zástavbě věnována zvýšená pozornost také v národních parcích, chráněných krajinných oblastech a přírodních parcích, a to převážně v gesci státní ochrany přírody a krajiny.

Základním orgánem při výkonu státní památkové péče jsou podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona), referáty nebo oddělení kultury jednotlivých okresních úřadů, případně magistrátních úřadů statutárních měst.

Odbornou činnost a pomoc při výkonu státní správy zajišťují v terénu regionální památkové ústavy. Ústředním orgánem státní správy na úseku státní památkové péče je Ministerstvo kultury ČR, jehož nejvyšší odbornou organizací je Národní památkový ústav.

Při jakémkoliv stavebním zásahu na kulturní památce, v jejím prostředí nebo na území ochranného pásma, památkové rezervace a zóny, a rovněž při jakémkoliv dalším úkonu stanoveném citovaným zákonem, je vlastník kulturní památky povinen předem požádat o závazné stanovisko příslušný okresní úřad. V případě nesouhlasu s jeho verdiktem má právo odvolání k ministerstvu kultury. Pracovníci NPÚ jsou ze zákona povinni poskytovat vlastníkům památek bezplatnou odbornou pomoc při jejich údržbě a opravách. Je přitom žádoucí, aby stavebník (resp. projektant) konzultoval s odbornými pracovníky památkové péče své záměry předem a potom i v průběhu projekčních prací.

Základní právní normy upravující péči o lidové stavitelství

Ochrana památek lidového stavitelství je významnou součástí péče o dochované kulturní dědictví. Tyto stavby tvoří v mnohých vesnických sídlech dosud podstatu stavebního fondu. Zároveň jsou početně zastoupeny i v menších městech a v okrajových částech měst větších – tam jde buď o historická předměstí, nebo o původně samostatné vesnice, které byly postupným vývojem začleněny do rostoucího městského organismu.

Základním právním předpisem vymezujícím vztah památek lidového stavitelství a jejich vlastníků a uživatelů je již výše citovaný zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který zavádí pojmy kulturní památka, prostředí kulturní památky, ochranné pásmo, památková rezervace a zóna, v nichž podmínkám ochranného režimu podléhají všechny stavby bez ohledu na jejich individuální památkovou ochranu (§ 14 citovaného zákona). Zákon stanoví i související povinnosti dalších orgánů i občanů.

Ochrana dalších hodnotných lidových staveb neprohlášených za kulturní památky je částečně zajištěna ustanovením § 86 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá obecně všem vlastníkům staveb udržovat je v dobrém stavebním stavu tak, aby mimo jiné nedocházelo k jejich znehodnocení nebo ohrožení jejich vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila jejich uživatelnost. Ochranu lidových staveb neprohlášených za kulturní památky může z titulu tohoto zákona a souvisejících vyhlášek případně zajistit i dobře zpracovaný regulační plán či územní plán obce.

Lidové stavby se zároveň podílejí na charakteru mnoha velkoplošných chráněných území v zájmu ochrany přírody, tedy národních parků (NP) a zejména chráněných krajinných oblastí (CHKO). Na takových územích proto podléhají vnější úpravy a změny všech objektů stanovisku územně příslušné správy NP či CHKO. Z hlediska ochrany přírody jsou rovněž lidové stavby, obdobně jako další kulturní památky, chápány jako významná součást historické charakteristiky krajinného rázu a jejich stavební změny a úpravy jsou v tomto ohledu posuzovány podle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ve smyslu znění odst. 3 tohoto zákona mohou být lidové stavby také součástí přírodního parku (PP), který je plošně chráněným územím s určitými omezeními, směřujícími k uchování soustředěných estetických a přírodních hodnot. Obdobně jsou koncipována i nařízení statutů národních parků, chráněných krajinných oblastí a přírodních parků.

Finanční prostředky na údržbu a regeneraci památek lidového stavitelství

Důležitý stimul péče o památky lidového a zároveň kompenzaci vlastníkům za omezení výkonu jejich vlastnických práv představují státní dotace na údržbu a regeneraci a bezplatná odborná pomoc. Citovaný zákon č. 20/1987 Sb. umožňuje poskytnout vlastníku památky prostřednictvím okresního úřadu finanční příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky až do výše 90 % celkových nákladů (§ 16). Dále lze žádat příslušný regionální památkový ústav o přidělení dotace z tzv. havarijního střešního fondu Ministerstva kultury ČR. Pro rozsáhlejší regenerace památek byl v roce 1994 Ministerstvem kultury ČR vytvořen Program záchrany architektonického dědictví. Zatím posledním počinem státních orgánů bylo zřízení Programu péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny, z něhož jsou finanční prostředky přidělovány regionálními ústavy prostřednictvím okresních úřadů na prohlášené památky v památkových rezervacích a zónách. Peníze na opravy lidových staveb v obecním vlastnictví je možno získat také z Programu obnovy venkova. Navíc existuje řada různě zaměřených místních i mezinárodních fondů a nadací, které podle svých možností přispívají k záchraně vybraných vesnických památek.

Zájemci o získání finančních dotací obdrží všechny potřebné informace a instrukce na příslušných okresních úřadech a regionálních památkových ústavech.

Pavel Bureš