Přejít na: Obsah | Konec stránky

Zpřístupněné hrady a zámky

Vznik a historický vývoj souboru zpřístupněných hradů a zámků v ČR

Soubor hradů a zámků představuje specifickou a jednu z nejvýznamnějších součástí památkového dědictví České republiky. Přes všechny peripetie si většina z nich zachovala ve svých interiérech původní historické zařízení – od uměleckých sbírek až po předměty denní potřeby.

Zájem o návštěvy historických památek lze sledovat v Evropě i u nás již ve starší historii. Mnohé stavby hradů, zámků a paláců bývaly prezentovány úzkému okruhu lidí především ve snaze představit soukromé sbírky jako výsledky sběratelské činnosti. Některé soukromé fondy, zejména knižní, byly již od 16. století odkazovány k veřejnému využití a pro potřeby všech, kteří projeví zájem do nich nahlédnout. Sběratelská činnost, sloužící zprvu k reprezentaci, se postupně v 18. století stávala podnětem vědeckého zájmu, průzkumů a hodnocení. S tím souvisí i vznik evropských galerií zpřístupněných široké veřejnosti.

Počátky zpřístupnění památkových objektů v našich zemích v dnešním pojetí je možné časově zařadit na počátek 19. století. Jako první, pravděpodobně ve středoevropském měřítku, byl v klasické podobě roku 1801 zpřístupněn hrad Frýdlant z iniciativy jeho tehdejších majitelů Clam-Gallasů. V hradních interiérech byly soustředěny rodové sbírky s rodinnými podobiznami, zbrojnicí, památkami na vojevůdce Albrechta z Valdštejna, ale i historickými oděvy frýdlantských zaměstnanců. Právě tyto prostory byly otevřeny pro nejširší veřejnost. V polovině 19. století pozval Eduard Clam-Gallas na Frýdlant pražského archiváře a historika Karla Jaromíra Erbena, aby odborně uspořádal rodový archiv; kromě toho pak s pomocí klíčníka J. Wirknera zpracoval první tištěný text pro potřeby hradních průvodců.

V průběhu 19. století byly pro návštěvníky zpřístupněny i další památkové objekty. Patřil k nim hrad Karlštejn, jehož návštěvníci jsou svými podpisy doloženi v návštěvních knihách, hrad Točník nebo moravský hrad Helfštýn. Na konci 19. století byly převezeny na Křivoklát archeologické nálezy ze Stradonic, v hradní věži bylo zřízeno muzeum a zpřístupněno zároveň s kaplí a velkým sálem.

Na přelomu 19. a 20. století byla stavebně upravena a také nově zpřístupněna řada hradů a zámků. V roce 1896 koupil Václav Špaček zříceninu hradu Kokořín, kterou nechal stavebně obnovit a poté, v roce 1918, otevřít pro veřejnost. Moravský Bouzov prošel rovněž zásadními stavebními úpravami a v roce 1912 byl otevřen pro návštěvníky. Sbírky Leopolda a Bedřicha Berchtoldů byly prezentovány veřejnosti na hradě Buchlově již v 80. letech 19. století, na Úsově lesnické a lovecké sbírky Liechtensteinů obohacené exotickými fondy z cest po Africe a Americe. Ke zpřístupněným objektům se připojil hrad Loket s budovou markrabství či Štramberská Trúba.

Po první světové válce se počet těchto památek rozrostl, změnily se ale majetkoprávní podmínky v důsledku nově přijatých zákonů i dalších opatření. V prosinci roku 1918 bylo např. zákonem 61/1918 zrušeno šlechtictví, řády a tituly. O rok později byla přijata zákonem 215/1919 první pozemková reforma, v jejímž znění byla obsažena zásada, že zvláštním zákonem bude řešen majetek příslušníků bývalé panovnické rodiny habsbursko-lotrinské. K tomu došlo v roce 1921 rozhodnutím parlamentního shromáždění. V návaznosti na pozemkovou reformu byl pak v roce 1924 zrušen zákonem 179/1924 tzv. fideikomis neboli svěřenství.

V období první republiky jsou mezi zpřístupněnými registrovány hrady a zámky soukromé, městské, obecní, ale také již státní, mezi něž se zařadil například zámek Konopiště z bývalého majetku rodiny habsbursko-lotrinské. Diskuse se vedly o majetkoprávní podstatě hradu Karlštejn – zda jej chápat jako majetek národní, státní či zemský. Hrad byl v té době pod odborným vedením Správního výboru pro hrad Karlštejn, který od počátku vedl dr. Zdeněk Wirth. Mezi státní zpřístupněné hrady se dostal v roce 1929 také Křivoklát, jenž byl prodán Fürstenbergy.

Ve 20. letech 20. století se značně rozšířil soubor soukromých zpřístupněných památek o Rožmberk, Jindřichův Hradec, Opočno, Pernštejn, Lednicko-valtický areál s minaretem, Mnichovo Hradiště, Náchod, Hořovice, Hrubý Rohozec a Lešnou u Zlína. Podle návštěvních řádů z té doby se provádělo především v reprezentačních prostorách. Respektováno bylo přání majitelů, aby nebyli omezováni nebo rušeni návštěvnickým provozem, případně mohlo dojít i k uzavření památky pro návštěvníky. Velmi důsledně se hledělo na nebezpečí klimatických změn v interiérech hradů a zámků v době nepříznivého počasí. Proto měla většina zpřístupněných objektů zakotven v návštěvních řádech omezený vstup v době počasí „trvale chladného, deštivého a nepříznivého“, a to i v průběhu turistické sezony, která se ustálila na rozmezí duben (březen) – říjen (září). Návštěvníci byli povinni odložit před vstupem do interiérů veškeré deštníky, slunečníky, hole a tlumoky. Do některých objektů neměly povolen vstup děti do 6 let (např. Bouzov). Na druhé straně byla soustředěna pozornost na výchovný aspekt např. v podobě zvýhodněných vstupů školních dětí a mládeže. Památky mohly být se souhlasem majitele přístupné také k vědeckým zkoumáním. Návštěvní řády pak podléhaly schvalování ze strany Státního památkového úřadu a ministerstva školství a osvěty.

K nejrozsáhlejším prvorepublikovým počinům patřilo zpřístupnění všech sídel jihočeské hlubocké větve Schwarzenbergů – zámku v Hluboké nad Vltavou, Českého Krumlova, Třeboně a Ohrady.

V době první republiky se také některé významné hrady a zámky (Humprecht, Pecka) staly převodem či koupí od soukromých majitelů majetkem obcí a měst. Zajímavou kombinaci využití představoval hrad Loket, v městském majetku, jehož interiéry markrabství byly od roku 1907 zpřístupněny veřejnosti se sbírkami městského muzea, zatímco další prostory sloužily jako vězení. Starost a péči o další památky, především hrady, převzaly také mnohé spolky a družstva – např. Košumberk, Rabí, Kunětická hora ad.

V tomto období lze však také nalézt památkové objekty prvořadého významu, které byly použity jen pro hospodářské účely a v některých případech pro ně upravené. Architektonicky mimořádný hrad Švihov sloužil jako skladovací prostor a sýpka, podobně unikátně zachovaný renesanční zámek Kaceřov. Další hradní a zámecké stavby, dnes zpřístupněné veřejnosti, byly zařízeny jako kancelářské trakty – hrad v Nových Hradech v jižních Čechách nebo starý zámek v Chudenicích.

Druhá světová válka zasáhla do života i využití hradů a zámků. Některé byly pochopitelně pro návštěvníky uzavřené, jiné, jako např. Karlštejn, zachovaly návštěvní provoz i ve válečné době – dokonce s návštěvností dosahující až 60 tisíc návštěvníků. Další hrady a zámky byly využity pro potřeby Říše, na mnohé se soustředila pozornost samotného Adolfa Hitlera a jeho agentů, kteří budovali v Linci velké muzeum německé kultury a umění, případně měli zájem získat cenná umělecká díla do svých soukromých sbírek. Umělecké předměty a sbírky z českých hradů a zámků byly ve velkém ohrožení a některé se již nikdy nepodařilo vrátit zpět na místo jejich původu.

Po skončení druhé světové války přešel velký počet dříve soukromých hradů a zámků na základě konfiskačních dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše do vlastnictví Československé republiky. Oblasti hradů a zámků se týkal především dekret č. 12 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21. června 1945. Na jeho základě bylo převedeno 496 hradů a zámků včetně jejich vnitřního zařízení, jak je dekretem specifikováno, do majetku státu. S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, kterým se rozuměla zemědělská a lesní půda, k ní náležející budovy a zařízení. Pojem budovy zahrnoval rovněž hrady, zámky a tvrze. Předmětem konfiskace byly i další „památnosti“, speciálně movité památky, včetně archivů, knihoven, sbírek všeho druhu a mobiliárních fondů hradů a zámků.

Rozsáhlý zabavený majetek měl zprvu spravovat až do jeho dalšího odevzdání Národní pozemkový fond, jemuž podléhali i národní správci. Měli provést soupisy inventářů nebo prověřit soupisy starší, zajistit hodnotné předměty, řádně je uložit a zapečetit. V té době se stal poradcem ministerstva školství a osvěty dr. Zdeněk Wirth. Navrhoval zřízení komise, jejíž členové by pořizovali evidenční seznamy všech cenných objektů, provedli jejich klasifikaci, ale také prohlídky mobiliárních fondů a výběr nejcennějších předmětů – v zásadě to, co následně prováděla Národní kulturní komise.

Stěžejním historickým momentem pro oblast zpřístupněných hradů a zámků se stalo přijetí zákona č. 137/1946 Sb. o národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku. Národní kulturní komisi se Zdeňkem Wirthem v čele připadla odborná správa a péče o vhodné využití nemovitého a movitého majetku konfiskovaných hradů a zámků. Odborníci je postupně prohlédli a vybrali z nich prvních 47 objektů, které byly pro své historické, umělecké a architektonické hodnoty určeny pro následné zpřístupnění návštěvnické veřejnosti. V zásadě byla navázána kontinuita s obdobím předválečného zpřístupnění.

Vybraný soubor památkových objektů určených ke zpřístupnění měl zároveň reprezentovat souvislý chronologický přehled architektonického vývoje a jednotlivých slohů od středověku až po období přelomu 19. a 20. století:

  • Reprezentanty středověkého období se krátce po konfiskaci staly památkové objekty Jindřichův Hradec, Frýdlant, Horšovský Týn, Švihov, Hrubý Rohozec, Nové Hrady (starý zámek), Pernštejn, Šternberk, Buchlov a Blatná.
  • Za příklady renesančních objektů byly zvoleny Litomyšl, Opočno, Náměšť nad Oslavou, Velké Losiny, Telč, Bučovice, Červená Lhota, Moravský Krumlov.
  • Barokní sloh po období Ludvíka XVI. představovaly zámky Náchod, Libochovice, Mnichovo Hradiště, Klášterec nad Ohří, Bruntál, Jemniště, Krásný Dvůr, Hořovice, Veltrusy, Jaroměřice nad Rokytnou, Milotice, Buchlovice, Slavkov, Vizovice, Dačice, Dobříš, Kozel u Šťáhlav, Valtice, Lysice.
  • Zástupci posledních slohových období od empíru až po romantismus se staly Ratibořice, Velké Březno, Kynžvart, Rožmberk, Sychrov, Žleby, Hrádek u Nechanic, Lednice, Vízmberk a Bouzov.

Tento výběr znamenal stanovení prvního oficiálního souboru státních hradů a zámků zpřístupněných veřejnosti po druhé světové válce.

V roce 1947 vešly v platnost dva další nové zákony, které se bezprostředně dotýkaly oblasti hradů a zámků. Byl to zákon 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy (např. Český Šternberk, Častolovice, objekty z majetku Lobkoviců, majetky Kinských a Kolovratů ad.) a zákon 143/1947 Sb., který speciálně řešil převod rozsáhlých majetků hlubocké větve Schwarzenbergů (Hluboká, Český Krumlov, Třeboň, Ohrada). Vyvlastňovací proces dokončil v roce 1948 zákon 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě.

Národní kulturní komise v té době dohlížela i na tento soubor hradů a zámků a připravovala další etapu výběru objektů pro jejich zpřístupnění. Od 1. ledna 1952 však byla její činnost pozastavena a poté byla komise zcela zrušena. Pro správu zpřístupněných hradů a zámků ji nahradil na krátkou dobu odbor začleněný do ministerstva školství, vědy a osvěty a od roku 1953 nově vzniklá Státní památková správa.

Soubor památkových objektů vybraných ke zpřístupnění a považovaných za nejvýznamnější přitom nebyl ještě zcela uzavřen. Převodem od České obce sokolské byly do něj v roce 1952 zahrnuty např. hrady a hradní zříceniny Točník a Žebrák, Velhartice, Bezděz, Krakovec, Trosky, Lipnice nad Sázavou ad. Česká obec sokolská je získala krátce předtím od Klubu českých turistů.

Také spolky, sdružení a družstva předaly v této době do státního vlastnictví některé památky. Hrad Rabí byl v roce 1953 předán jako státní kulturní majetek Spolkem pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích, o rok později zase Muzejní spolek v Pardubicích předal hrad Kunětická hora.

V roce 1951 bylo registrováno 97 zpřístupněných státních hradů a zámků, v roce 1952 již 110, přičemž na ně zavítalo přes 1 a půl milionu návštěvníků. V roce 1953 se zvedl počet na 131. Ve výčtu objektů nebyly zahrnuty ještě např. Házmburk, Svojanov, Přimda, Pecka, Březnice či Humprecht. Řada dalších, mnohdy stejného významu, se dostala do správy národních výborů různého stupně a teprve v další fázi vývoje byly některé na základě dalších průzkumů a odborných zhodnocení přeřazeny.

Dalším historickým mezníkem bylo vydání vůbec prvního zákona 22/1958 Sb. o kulturních památkách, jenž zrušil zákon 137/1946 o Národních kulturních komisích a byl základem k řadě decentralizačních opatření zahrnujících i správy památkových objektů. Vznikl Státní ústav památkové péče s odbornou a metodickou funkcí. Postupně se při krajských národních výborech ustavovaly odborné organizace – krajská střediska státní památkové péče (a ochrany přírody), která byla ve většině případů pověřena také správou zpřístupněných hradů a zámků. Vedle nich však existovaly správy objektů při národních výborech nižších stupňů (Sychrov – Liberec, Ploskovice, Libochovice – Litoměřice, Zákupy a Bezděz při ONV Česká Lípa ad.) či muzeích (severní Morava). Přesto byly zpřístupněné hrady a zámky chápány jako jednolitý soubor nejvýznamnějších památek u nás.

Systém krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody zůstal zachován prakticky až do roku 1989. Počínaje rokem 1990 vstoupilo v platnost několik restitučních zákonů, které opět změnily situaci, neboť ovlivnily počet zpřístupněných památkových objektů.

Restituční proces dovolil vrátit bývalým majitelům velmi významné památkové objekty zpřístupněné veřejnosti a vráceny byly i stovky tisíc předmětů mobiliáře. Někteří majitelé ponechali hrady či zámky otevřené, a navázali tak na historické tradice, jiní je uzavřeli, a dokonce i rozprodali. Mezi zpřístupněnými zůstaly např. Český Šternberk, Jemniště, Orlík, Blatná, Častolovice, Chlumec nad Cidlinou, Kost, Rychnov nad Kněžnou, Doudleby nad Orlicí či Boskovice. Naopak k uzavření došlo u zcela rekonstruovaného zámku Skalka nebo Nových Hradů u Vysokého Mýta, kde byl zároveň rozprodán i mobiliář.

Vlastníky zpřístupněných hradů a zámků se staly na základě zákona 172/1991 Sb. o majetku obcí také mnohá města a obce. I zde je dnes situace různorodá. Některá města a obce své majetky prodaly, jiná mají snahu udržet hradní a zámecké areály zpřístupněné (Valdštejn, Pecka, Humprecht, Svojanov, Slavkov nebo Loket) avšak s rozdílnou úrovní prezentace, na níž se velmi výrazně odrážejí změny ve složení zastupitelstev, lokální zájmy a preference i úroveň kulturního povědomí.

V posledních letech se v procesu zpřístupňování památek objevuje řada nových vlastníků, nikoliv restituentů, kteří se koupí ujímají zámeckých i hradních areálů. Zapojují se do činnosti Asociace soukromých vlastníků památkových objektů vedle restituentů a rovněž se snaží památky zpřístupnit. Úroveň prezentace pak většinou záleží na spolupráci s odbornými institucemi muzeí, galerií či s pracovišti Národního památkového ústavu (zámek Chyše, Korozluky ad.).

Soubor zpřístupněných památkových objektů je tedy stále ve svém vývoji neuzavřený. Pro návštěvníky se průběžně otevírají i uzavírají nové hrady a zámky ve státním i soukromém vlastnictví nebo ve vlastnictví samospráv. Historicky utvořený, téměř dvousetletý celek by však měl být zachován ve svém základu, neměl by být vystaven krátkodobým a subjektivistickým tendencím při zajištění jeho správy ani tlakům na neadekvátní komercializaci a využívání. Dochované památkové objekty, hrady a zámky představují mimořádnou hodnotu evropského i světového významu a měly by i nadále mít právo na uchování ve své jedinečnosti a celistvosti.