Přejít na: Obsah | Konec stránky

Pernštejnské ženy

V roce 1555 se ve Vídni oženil Vratislav z Pernštejna (1530-1582) se španělskou šlechtičnou Marií Manrique de Lara y Mendoza (1535?-1608). Během 27 let dlouhého manželství porodila Marie Manrique 21 dětí (8 chlapců a 13 dívek), nicméně mnoho jich zemřelo již v dětském věku. Větší životaschopnost projevovaly v rodě Pernštejnů na konci 16. století děvčata. Nejstarší Johana z Pernštejna (1556-1631) se v roce 1584 provdala za Ferdinanda de Villahermosa (1546-1592) a odešla s ním do Španělska. Elizabeta (Eliška) z Pernštejna (1557-1609) působila ve Francii jako dvorní dáma Isabely Habsburské a po návratu se v roce 1578 provdala za Albrechta z Fürstenberka. Eliška proslula svými jazykovými znalostmi, hovořila prý plynně česky, německy, italsky, španělsky, latinsky a francouzsky. Františka z Pernštejna (1565?-1630/35?) byla zasnoubená za Andreu Matyáše de Aquavivu, hraběte z Kasertu, ale zdá se, že manželství nebylo nikdy naplněno. Polyxena z Pernštejna (1566-1642) byla provdaná nejprve za Viléma z Rožmberka (1535-1592) a od roku 1603 za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic (1568-1628). Významný český (moravský) politik Karel st. ze Žerotína nazval Polyxenu „první dámou Království českého“. V neuvěřitelných 42 letech Polyxena porodila své první a jediné dítě – syna Václava Eusebia a tím se stala „pramáti“ všech pozdějších Lobkoviců. Nejmladší z dcer Vratislava z Pernštejna Bibiana (1579?-1616) se v roce 1598 provdala za Františka Gonzagu de Castiglione (1577-1616). Bibiana se jako jedna z mála šlechtických dívek vdala skutečně z lásky (dochovaly se milostné verše, které psal mladý markýz své vyvolené). Sňatek pro peníze to skutečně nebyl, protože František Gonzaga se nepříliš úspěšně snažil o navrácení mantovského knížectví v Itálii, které obsadil jeho strýc, a Bibianě příbuzní nikdy nevyplatili její věno.

V 80. letech 16. století se v Praze v Jiřské ulici na Pražském hradě vytvořil onen proslulý „pernštejnský salon“ vedený ovdovělou Marií Manrique de Lara (dnes Lobkovický palác). Scházeli se zde katoličtí a prošpanělsky orientovaní domácí šlechtici a významní zahraniční hosté, např. španělský velvyslanec Guillém de San Clemente. Součástí pernštejnské domácnosti byla i vdova po Janovi z Pernštejna (1561-1597) Marie Manrique ml. Pernštejnská de Lara (Jan se oženil s vlastní sestřenicí). Marie Manrique ml. figurovala na přelomu 16. a 17. století v několika milostných, ale i politických aférách. Zvláště pikantní byl její vztah se ženatým Karlem z Lichtenštejna (1569-1627). Karel z Lichtenštejna v roce 1598 přistoupil ke katolicismu a v Praze se snažil udělat kariéru u dvora císaře Rudolfa II. Kolem roku 1600 se zapletl s krásnou pernštejnskou vdovou, která ovšem do jisté míry působila jako špiónka ve službách papežské politiky a jezuitského řádu. Marie Manrique ml. se v roce 1606 znovu provdala za Bruna z Mansfedu, dvořana arciknížete Matyáše.      

Posledním členem rodu pánů z Pernštejna byla Frebonie z Pernštejna (1596-1646), dcera Jana z Pernštejna a Marie Manrique ml. de Lara. V roce 1631 po smrti svého bratra Vratislava Eusebia zdědila Frebonie jeho palác na Malé Straně a panství Litomyšl. I když se tím stala bohatou nevěstou, nikdy se neprovdala a spíše se věnovala charitě. Založila např. v roce 1640 v Litomyšli řádovou kolej, kam povolala bratry z řádu piaristů (Řád zbožných škol). Svůj majetek odkázala příbuzným (Litomyšl zdědil bratranec Václav Eusebius Popel z Lobkovic) a karmelitskému klášteru při kostele Panny Marie Vítězné v Praze (karmelitáni získali pražský palác).