Přejít na: Obsah | Konec stránky

Historie rodu

Historické počátky rodu
Prvním písemně doloženým předkem pánu z Pernštejna byl Štěpán z Medlova (syn urozeného pana Gotharda), který ve 20. letech 13. století působil jako purkrabí hradu Děvíčky na jižní Moravě. Štěpán založil ženský klášter v Doubravníku, který sloužil jako rodové pohřebiště, ale i „zaopatřovací“ ústav pro dívky z pernštejnského rodu.

Lucemburská Morava
Během vlády českého krále a císaře Karla IV. a jeho bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha, zmizeli Pernštejnové z vysoké politiky a nastalo období hluboké stagnace rodu, biologické i majetkové.

Mocenské spory probíhající na přelomu 14. a 15. století mezi vnuky českého krále Jana Lucemburského, tedy mezi králem Václavem IV. a jeho bratrem uherským králem Zikmundem a mezi ambiciózními moravskými markrabaty Joštem a Prokopem, nabídly příležitost ke vzestupu zkušenému válečníkovi a obratnému politikovi panu Vilémovi z Pernštejna (+1427), který se postupně ve službách markraběte Jošta stal správcem znojemského hradu (strategické pevnosti na hranici markrabství) a moravským zemským hejtmanem. Pan Vilém vybudoval rozsáhlou majetkovou základnu v okolí hradu Pernštejn. V neklidných dobách se obklopil i družinou válečníků, které bychom při zpětném pohledu spíše nazvali lapkovskou družinou.

Husitské války
Dědicem Viléma z Pernštejna se stal jeho syn Jan z Pernštejna (+1475), který se od 20. let 15. století objevuje mezi veliteli husitských vojsk. Po ukončení husitských válek se Jan z Pernštejna přiklonil na stranu Hynka Ptáčka z Pirknštejna a poté Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Jan byl velmi bohatým mužem (vlastnil rodový hrad Pernštejn s okolím, hrad a panství Mitrov, Křižanov, Pyšolec, městečko Bystřice nad Pernštejnem, Auersperk, Zubštejn, Jimramov a majetek zaniklého kláštera v Doubravníku) a disponoval vlastní vojenskou hotovostí. Jan také zastával vysoké funkce v zemské správě (byl nejvyšším komorníkem zemského soudu brněnského) a byl pokládán za předního znalce zemského moravského práva. Byl i úspěšným hospodářem, protože již za jeho života můžeme sledovat počátky pozdějších slavných rybníkářským projektů. Janovi kulturní zájmy nejlépe reprezentuje rukopis tzv. Pernštejnské bible z roku 1471 (dnes ve fondech Národní knihovny). Po smrti byl Jan z Pernštejna pohřben v kostele sv. Kříže v Doubravníku pod velkým náhrobkem z bílého mramoru.

Jagellonské období
Jedním z nejvýznamnějších politiků jagellonské éry byl bezesporu pan Vilém z Pernštejna (+1521), druhorozený syn Jana z Pernštejna. Mládí prožil jako společník Ladislava Habsburského (Ladislava Pohrobka), se kterým pobýval ve Vídni, ale vypravil se s ním i do Říma (korunovační cesta Fridricha III.). Vilém a jeho starší bratr Zikmund (+1472-75?) se aktivně účastnili česko-uherských válek, ve kterých nejprve podporovali českého krále Jiřího z Poděbrad, poté  Vladislava Jagellonského a nakonec se, tak trochu z donucení, přidali na stranu krále Matyáše Korvína (Zikmunda totiž věznil věrný Matyášův příznivec pan Zdeněk ze Šternberka). Situace v zemi se uklidnila až po uzavření mírových dohod mezi Vladislavem a Matyášem.  Vilém z Pernštejna se před rokem 1475 bohatě oženil s Johankou z Liblic. Její věno použil k vybudování nové rodové domény v Pobečví – hrad a panství Helfštejn, Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě a Přerov. Pan Vilém systematicky budoval svá panství ve východních a jižních Čechách, ale i na Moravě – panství Kunětická hora, Pardubice, Litice a Potštejn, Častolovice, Rychnov nad Kněžnou, Brandýs nad Orlicí, Lanškroun a Landšperk, Hluboká, Přelouč, Plumlov, Prostějov, Tovačov s Kojetínem a samozřejmě starý rodový hrad Pernštejn. Pan Vilém byl nejen zkušený voják a schopný diplomat, ale i velmi úspěšný ekonom. Všechna získaná panství neustále zveleboval, podporoval moderní a výnosné podnikání – rybníkářství (stal se mj. zakladatelem tzv. Opatovického kanálu). Od krále Vladislava Jagellonského získal Vilém z Pernštejna doživotně úřad nejvyššího hofmistra Království českého. Diplomatické vazby pana Viléma zasahovaly nejen do Uher (budínský dvůr krále Vladislava), ale i do Polska a Dolních Rakous. Jeho sídelní rezidencí se stal pardubický zámek a významně se zasloužil i o rozvoj města Pardubice (jednotná pozdně gotická výstavba měšťanských domů, založení minoritského kláštera, kostela sv. Jana Křtitele se špitálem nebo městské školy).             

Prvorozeným synem Viléma z Pernštejna byl Jan z Pernštejna (+1548). Otec mu odkázal moravská panství s centrem na Helfštýně, později v Prostějově. Jan získal do vlastnictví Hrušovany, Velké Meziříčí, Valašské Meziříčí, Vsetín a Paskov. Rovněž držel v zástavě hrabství Kladsko (právo na ražbu vlastních mincí). Jan zastával úřad nejvyššího komorníka zemského soudu v Brně a poté moravského zemského hejtmana. Jan z Pernštejna sice podporoval krále Ferdinanda Habsburského, ale rozcházel se s ním v pojetí panovnické moci (panovník měl respektovat tradiční výsady domácí šlechty) a ve 40. letech 16. století patřil k předním vůdcům stavovské opozice a zasazoval se o náboženskou reformu (sjednocení nekatolických církví v zemi). Jan z Pernštejna byl třikrát ženatý, za Annu Kostkovou z Postupic (+1526), Hedviku ze Šelmberku (+1535) a Magdalenu z Ormosdu (+1556), poslední jmenovaná byla členkou jedné z nejvýznamnějších a nejbohatších magnátských rodin v Uhrách. Navzdory výhodnému sňatku byla Janova panství na konci jeho života výrazně zadlužena (svůj podíl na tom měly i nevýhodné půjčky panovníkovi).

Nejmladším synem Viléma z Pernštejna byl Vojtěch z Pernštejna (+1534). Jeho první manželkou se stala Markéta Kostková z Postupic (+1515), dědička panství Lanškroun. Po druhé se oženil s Johankou z Vartemberka. Po otcově smrti zdědil pardubické panství. Majetek rozšířil o panství Chlumec nad Cidlinou, Kolín, Nové Město nad Metují a Náchod. Po mnoho let vykonával funkci nejvyššího hofmistra. Byl stoupencem nového českého krále Ferdinanda Habsburského. Vojtěch z Pernštejna byl rovněž příznivcem nového renesančního stylu, jak o tom svědčí mj. fragmenty nástěnných maleb na pardubickém zámku (např. výjev Samson a Dalila či vyobrazení vrtkavé Štěstěny „Fortuna Volubilis“). Vojtěch neočekávaně zemřel v roce 1534 a byl pohřben v pardubickém kostele sv. Bartoloměje (jeho předčasný skon vyvolal v tehdejším veřejném mínění řadu dohadů a podle současníků bylo možné, že zemřel na následky kletby, kterou vyřkla usvědčená vražednice Kateřina z Komárova).

Ve službách Habsburků
Nejstarším synem Jana z Pernštejna byl Jaroslav z Pernštejna (1528-1560). Oženil se s Alžbětou Thurzovou z Bethlenfalvy (dcerou Jaroslavovy macechy Magdaleny z Ormosdu). Jako dědictví po otci si vybral „českou“ část majetku, kterou zprvu spravoval společně s bratrem Vratislavem. Jaroslav působil ve Vídni na dvoře Ferdinanda Habsburského. Zadlužení pernštejnských dominií bylo v polovině 16. století skutečně obrovské (Pernštejnové nutně potřebovali nemalé finanční prostředky na život u dvora, cestování a podporu nejrůznějších kulturních aktivit), které Jaroslav řešil nejprve postupným rozprodejem majetku  a na konci života řešil svoji svízelnou životní (finanční) situaci útěkem do Itálie, kde v roce 1560 (tragicky) zemřel.  

Prostředním synem Jana z Pernštejna byl Vratislav z Pernštejna (1530-1582). Vratislav od útlého mládí patřil ke společníkům budoucího panovníka Maxmiliána, společně s ním procestoval celou Evropu (např. čtyři roky pobýval ve Španělsku na dvoře císaře Karla V.). Díky svým zkušenostem se stal v roce 1551 vůdcem výpravy šlechty z Českých zemích do Itálie, kde měli přivítat arciknížete Maxmiliána a jeho manželku Marii Španělskou (výpravy se zúčastnil např. i Vilém z Rožmberka). V roce 1555 se Vratislav oženil se španělskou šlechtičnou Marií Manrique de Lara y Mendoza (dvorní dáma Marie Španělské). V témže roce byl v Antverpách přijat mezi rytíře řádu Zlatého rouna. V Čechách a na Moravě mu stále ještě patřil poměrně velký majetek, ale značně zatížený úvěrem (Lanškroun, Lanšperk, Tovačov, Přerov, od roku 1568 Litomyšl). Ve službách Habsburků nadále cestoval (účast na londýnské svatbě španělského krále Filipa s Marií Tudorovnou či na madridském sňatku téhož panovníka s Alžbětou z Valois). V roce 1566 se Vratislav stal nejvyšším kancléřem Království českého a nadále byl aktivním účastníkem habsburské diplomacie (v roce 1572 účast na jednání o polské královské koruně). Vratislav zemřel v roce 1582 a byl pochován v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. S manželkou Marií de Lara měl 21 dětí. 

Nejmladším synem Jana z Pernštejna byl Vojtěch z Pernštejna (1532-1561). Vojtěchovou manželkou byla Kateřina Kostková z Postupic. Jako své dědictví si vybral moravské statky s centrem v Prostějově. Vojtěch se neangažoval ani u císařského dvora ve Vídni, ale ani u pražského dvora arciknížete Ferdinanda Tyrolského. Vojtěch proslul jako náboženský reformátor (Vojtěch jakožto utrakvista vedl náboženský spor s jednotou bratrskou). Jeho jediným dítětem byla dcera Hedvika.

Synem Vratislava z Pernštejna byl Jan z Pernštejna (1531-1597). Jan se věnoval vojenské kariéře, ve službách Habsburků válčil v Nizozemí a na uherské frontě. Oženil se se svou vlastní sestřenicí Marií Manrique de Lara. V Čechách mu patřilo panství Litomyšl. Zemřel v roce 1597 při obléhání pevnosti Ráb.  

Jediným synem císařského vojevůdce Jana z Pernštejna byl Vratislav Eusebius z Pernštejna (1594-1631). Po smrti otce se jeho poručnicí stala teta Polyxena z Pernštejna, která se tak stala správkyní panství Litomyšl. Vratislav Eusebius se po vzoru svého otce stal také vojákem a ve službách Albrechta z Valdštejna se zúčastnil prvních let bojů třicetileté války. Zemřel svobodný a bezdětný. Vratislavem Eusebiem vymřel rod pánů z Pernštejna po meči. Po smrti jeho sestry a dědičky Frebonie z Pernštejna v roce 1646 vymřeli Pernštejnové i po přeslici.

Dcerou Vratislava z Pernštejna a Marie Manrique de Lara byla Polyxena z Pernštejna  (1566-1642). Polyxena byla velmi vzdělaná, kultivovaná a zbožná dáma, ale na druhou stranu i obratná hospodářka. Dne 11. 1. 1587 se poprvé provdala za nejvyššího purkrabího Království českého pana Viléma z Rožmberka (1535-1592). Jejich manželství zůstalo bezdětné. V roce 1603 se jejím druhým manželem stal nejvyšší kancléř Království českého Zdeněk Vojtech Popel z Lobkovic. V roce 1608 se jí narodilo jediné dítě – syn Václav Eusebius (Polyxena se tak stala „pramáti“ všech pozdějších Lobkoviců). Prvním sňatkem získala panství Roudnici nad Labem. Po bělohorských konfiskací svůj majetek výrazně rozšířila (např. o Nelahozeves, Encovany, Odolenou Vodu), protože neváhala skupovat zkonfiskované majetky potrestaných předáků stavovského odboje z let 1618-1620. Marie Manrique de Lara dala své dceři jako svatební dar rodinnou relikvii, jež si přivezla ze Španělska – dnes světově proslulé „Pražské Jezulátko“. Tuto voskovou sošku darovala v roce 1631 Polyxena z Pernštejna karmelitánskému kostelu Panny Marie Vítězné na Malé Straně.